Sběratelé - I.

18. října 2017 v 18:21 | Veronika
Zdálo se, že je naprosto ztracený.

Ta představa mu připadala natolik směšná, že se hlasitě rozchechtal. Celý jeho nepříliš slavný život skončí v tomto ponurém lese a na jeho mase si pochutná banda hladových vlků (konečně by byl alespoň k něčemu dobrý). Nebo prostě pojde mrazem, pomysel si bezděky, když přestával cítit i poslední články prstů. No není to k smíchu?

Dál se ploužil kolem obnažených těl stromů, zřejmě jen z pouhé setrvačnosti, poněvadž hledání cesty zpět vzdal asi před hodinou. Čím hlouběji se nacházel, tím stromy okolo nabývaly bizarnější tvarů - některé z nich mu dokonce připomínaly groteskní lidské postavy. Těžko říct, zda byla na vině jeho slábnoucí mysl, nebo houstnoucí tma.

Navíc se ho začínal zmocňovat pocit, který si jen velmi neradpřiznával. Totiž strach. Hustý les není bezpečným místem ani pro mladého, zdatného muže, jak si brzy uvědomil. Za pokroucenými větvemi stromů mohli číhat všemožní tvorové, lačnící po jeho teplé krvi. Největším nepřítelem si byl ovšem sám. Hlad, zima a pocit, že samou bolestí se mu snad rozskočí lebka, ho nutili stále zpomalovat.

Každičký namáhavý krok byl doprovázen ostrou bolestí, rozlévající se po celém jeho zuboženém těle. Že nemělo smysl dál pokračovat, usoudil především díky nedostatku sil. Stejně mu dříve či později ztuhne krev v žilách, to byl nevyhnutelný fakt - a tak se zdálo být pošetilé celý tento nehezký proces jen protahovat.

Ztěžka se posadil na zvlhlou zem a nechal osud, ať si s ním už nějak poradí. Opřel své znavené tělo o kmen jednoho ze stromů a kompletně tak nad ním ztratil kontrolu. Svou hlavu nechal poklesnout vzad, čímž se mu naskytl pohled k obloze poseté třpytivými hvězdami. Zmocnil se ho pocit opojné úlevy - celá ta nesnesitelná tíha ho konečně opustila.

Poblouzněně sledoval tisíce jasných očí, jež na něho seshora chlácholivě shlíželi a stačil si ještě matně uvědomit, že už nevztane, než dočista ztratil vědomí. Nakonec odevzdaně přivřel víčka a na tváři se mu rozhostil nepřítomný úsměv podnícený jeho bezstarostnou blažeností.

Netušil ale, že o několik hodin později, což byla doba, kdy už začínalo svítat a místo tmy les zahalila opona husté mlhy, se jako obvykle procházel po lese mladý, velmi prapodivný pár.

Tento muž a žena se po ránu s radostí pouštěli do nejrůznějších koutů zdejšího lesa, kde sbírali houby a dříví, bavili se konverzací a kochali usínající přírodou. Jeho štěstím v neštěstí bylo, že místo hub do polévky narazily právě na jeho prokřehlé, polomrtvé tělo.

"Theodore?" zarazila se nečekaně Jane Blackwoodová a pohlédla na muže, do něhož byla zavěšená. "Leží tu mrtvý člověk," konstatovala se zvláštním klidem.

"To leží," odvětil její manžel s podobně nepatřičným vyrovnáním. "Co s tím uděláme, drahá? Možná by si ten nebožák zasloužil něco víc, než rozklad pod usychajícím stromem,"

"Pohřbíme ho? Nevíme ale, jak se ten chudák jmenuje," přemýšlela Jane.

"To je pravda," souhlasil. "Ovšem, záleží na tom tolik? Myslím, že jméno už nebude potřebovat. Především bychom měli zajistit klid jeho duši. To, jak se jmenoval, je věc vedlejší,"

"Jako obvykle ti musím dát za pravdu, drahý," pousmála se jeho půvabná choť a přičapla vedle umírajícího muže.

Pár sekund si ho z blízka několika centimetrů soustředěně prohlížela a během chvilky, nelze upřít, že s nevelkým nadšením, poznamenala: "On dýchá, Theodore,"

"Takže je živý..." zamyslel se na moment její manžel a posunul si kulaté brýle na nose. "Co s ním tedy provedeme teď?"

"Myslím, že naší povinností je, se o něj postarat," naznala Jane a s podivným zábleskem v očích se usmála na Theodora.

"Tak tedy dobrá," oplatil jí zvláštní úsměv. "Ale pospěšme si, myslím, že moc času už mu nezbývá, pokud ho urychleně nedostaneme dovnitř..." naléhal, načež ho s velikým vypětím svých nepatrných sil dostali až do domu.


Když náš hrdina po dlouhém a bezesném spánku poprvé rozlepil víčka, první, na co se mu naskytl pohled byla mladá žena, bledá jako smrt. S milým úsměvem ho pozorovala. Ležel v teplé posteli, v malém pokojíku se střešním oknem a roztomilou výzdobou, která zahrnovala nepřeberné množství obrázků a jiných serepetiček. Chvíli vůbec nechápal, co se vlastně děje, ale když si matně rozpomenul na poslední události, překvapeně sebou trhl.

"Cose stalo?" vyhrkl lehce neomaleně na neznámou slečnu.

"Nejspíš jste se ztratil v lese, chudáčku," uhádla žena a soucitně naklonila hlavu na stranu.

"A vy jste mě našla? Kristova noho! Děkuji vám, ani nevím, jak se vám odvděčit... Vždyť já byl už jednou nohou v hrobě!"

"To jste byl. Téměř doslova," zachichotala se. "Když jsme na vás narazili včera ráno při procházce, měli jsme za to, že jste své tělo dávno opustil a chtěli jsme vás pohřbít..."

"Vy?"

"Ano. Já a Theodor, můj manžel. Žijeme tu spolu, možná trochu odlehle od společnosti. Bohužel, nikdy jsme k obyvatelům Londýna příliš netíhly. Jejich povahy zaslepené tužbami po majetku a podobných přízemnostech se s těmi našimi značně rozcházejí,"

"A jak se vlastně jmenujete, madam?" vpadl jí do řeči. Moc nevnímal, jaká slova následovala po tom, že je vdaná, protože někdy tou dobou naprosto ztratil motivaci se o ni hloub zajímat.

"Jane. A vaše ctěné jméno, pane?"

"Já jsem Lucas Peterson, těší mě," představil se, marně se snažíc uplatnit svůj někdejší šarm.

"Ah. Pěkné jméno," podotkla Jane, zřejmě čistě z očekávané zdvořilosti. "Tak mě napadá, nedal by jste si horkou polévku?"

"Děkuji vám. Něco k zakousnutí bych moc vřele uvítal,"

"To ráda slyším," rozzářila se Jane. "Chuť k jídlu značí, že už je vám jistě mnohem lépe," trochu roztržitě se na něj usmála a zmizela za dveřmi pokoje.

Behěm několika málo desítek minut se vrátila zpět, s kouřícím šálkem čaje v jedné ruce a polévkou ve druhé. Tentokrát ji ovšem doprovázel i její manžel - vytáhlý, stejně pobledlý, brýlatý mladík.

"Zdravím," prohodil směrem k Lucasovi.

"Nápodobně. Vy budete Theodor, že ano?" nenechával se odradit jeho nepřátelským tónem.

"Zajisté," kývl. "A když dovolíte, rád bych se na vás podíval. Potřebuji zjistit pár údajů o vašem, ehm, celkovém zdraví,"

"Theodor je lékař," konstatovala Jane s jistou hrdostí.

Lucas si ovšem už tolik jistý nebyl, především, když si povšiml děsivě špičatého nástroje a notýsku, které Theodor držel.

"Necukejte se tolik, prosím vás," stěžoval si podrážděně Theodor, když se rozhodl, že chce vidět vnitřek Lucasova krku.

"Konečně!" ulevil si Lucas, jen co se mu uvolnily dýchací cesty.

"Ještě jsem neskončil,"

Lucas si s afektovanou hlasitostí povzdechl.

"Dělám to pro vaše dobro," bránil se Theodor zamračeně. "Ale jestli nechcete, tak prosím. Pro mě za mě, klidně vás tu nechám zemřít. Což by byl trochu paradox, vzhledem k tomu, že jste před chvílí unikl smrti jen o vlásek..."

Lucas se zacítil lehce trapně, a aby to onomu mrzoutu vynahradil, začal se náležitě omlouvat: "Já vím, zachránil jste mi přeci život. Za to vám vskutku velice děkuji! A omlouvám se, že jsem nepoděkoval dřív. Musím říct, že jsem měl doopravdy štěstí, že jste na mě narazili právě vy a vaše půvabná manželka!"

"Být vámi, tolik bych se neradoval," mírnil jeho nadšení Theodor. "Ještě zdaleka nemáte vyhráno. Vlastně...podle mých výsledků je pořád znatelná šance, že zemřete, tudíž bych to s tím děkováním zas tolik nepřeháněl" poznamenal s chladnou odměřeností.

Lucas nevěděl, jestli má být více zaskočený obsahem jeho sdělení, nebo hrubostí, s jakou mu tento závěr prozradil. Líbil se mu ovšem čím dál tím méně a především vůbec nechápal, proč je vůči němu tolik zaujatý! Po očku mrkl na Jane. Ta se k jeho potěšení tvářila krajně rozpačitě.

"Ať je to, jak chce, budete se u nás muset ještě pár dní ohřát," mínil Theodor a se zaklapnutím svého notýsku odkráčel ven z místnosti. Když s Jane opět osaměli, vrhl na ni Lucas tázavý pohled.

"Omlouvám se," vyhrkla, jen co se zaklaply dveře. "Theo už je takový. K novým lidem se nikdy nechová dvakrát vřele, jak jste jistě stačil zaznamenat. Ale žádný strach. Je jen otázkou času, kdysi na vás zvykne a začne vás respektovat. Pak je z něj úplně jiný člověk, to mi věřte!" leštila Theodorův první dojem, seč jí síly stačily.

"Nemusíte se omlouvat vy, je to jen váš manžel,"

"Je mnohem více, než si dokážete představit." vzdychla Jane. "Jsme jeden člověk, říkám to pořád. A proto si zasloužíte upřímnou omluvu alespoň od poloviny z něj,"

"To je mi ale romantika," zasmál se Lucas. "Nebojte, jsem osoba,která takovéto věci okamžitě smete ze stolu. Tudíž se opravdu nemusíte strachovat, vašeho muže znáte nejlépe vy sama. Já se mohu jen domnívat, jaký nejspíše bude,"

"To jste hodný. Děkuji,"

"Za málo. A konečně - přestaňme se jeden druhému pořád omlouvat. Jsem neskonale vděčný, že jste mě sem dostali a že díky vám mohu dýchat vzduch v tomto pokoji. A to je přeci nejdůležitější!" uzavřel nakonec Lucas, spokojený sám se sebou, načež mu Jane horlivě přitakala.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tereza Tereza | Web | 1. listopadu 2017 v 10:24 | Reagovat

Ahoj, kdybys měla chuť a náladu, taky trochu píšu, je to trochu romance ze 70. let, mám už čtvrtou kapitolu. Tak třeba kdyby byla nálada pro podzimní den. Díky!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama